Od narození bydlím v Peci. Naši správcovali na chatě uprostřed sjezdovky a tak jsem už jako malá musela jezdit na lyžích do školy (do školky jsem z logistických důvodů nemusela). A že to byl někdy pěkný freeride dolů, když nebylo urolbováno a připadl sníh... Někdy mě to pěkně štvalo, zvlášť, když mi ujela "poslední kotva" a já musela domů do kopce pěšky. Nebo když přijeli rekreanti a rozplývali se nad tím, jak je na horách krásně, zatímco já měla do běla omrzlý nos a ještě jsem dostala vynadáno, že jdu pozdě ze školy. Pár let jsem závodila, ale vždycky mě to táhlo spíše do toho lesa. V 15 jsem začala učit a hlavním mottem pro mě bylo, aby to lyžování klienty bavilo natolik, jako mě bavilo jezdit si po lese. A když to baví klienty, tak to baví i mě a je jedno, jestli jezdíme po pás v prašanu a nebo se učíme zastavit. Nikdy není pozdě na spokojený dětství.
36 dětí v jedné skupině v hadu, zážitek. A ještě první lekce v Japonsku, kdy mi nikdo z dvaceti dětí nerozuměl anglicky ani slovo. :)
Někde, kde nejsou lidi. Jen lyže, sníh, hory, stromy a je to na mně, mám možnost volby, kudy pojedu, jak pojedu - dá se totiž jezdit úplně všude, když je dost sněhu. To si užívám nejvíc. Abych nevypadala jako úplný asociál, tak tam teda se mnou můžou bejt ještě kámoši. :) Jinak se jdu párkrát za zimu svézt na telemarky, ale na prkně jsem teda hodně dlouho nebyla (myslím, že kdybych měla někoho učit, tak po dvou dnech bude klient jezdit lépe, než já).
Kontroluji se jen když mám jet nějakou jízdu třeba na kurzech fakt jako ukázku, nebo na kalibracích apod., ale evidentně mi ta kontrola moc nesvědčí. Když lyžuji sama, tak mi jde o pocit a prožitek, ne o to, co si o mě myslí druzí.
Určitě by bylo fajn mít cit pro komunikaci s lidmi a zároveň umět alespoň trochu lyžovat a vnímat své tělo a pohyby. A hlavně by ten člověk měl mít jasno v tom, že opravdu tu práci chce dělat.
Dělala jsem Áčko ve dvaceti letech v roce 2006. Jelo nás hodně z Krkonoš a já se těšila, že se něco naučím tam. Nepřipravovala jsem se nijak speciálně. Prostě jsem hodně jezdila a učila. Odjela jsem jako čekatel. Na opravky jsem se dokopala až po dalších dvou sezónách v Japonsku a odjela jsem jako Áčkař v roce 2008. Jsem moc ráda, že spoustu lidí z tohoto období zůstává mezi lektory a je mi ctí je všechny potkávat.
Nejdůležitější je, aby je to bavilo. Samozřejmě mým cílem je, aby se u té zábavy naučili co nejvíc, ale každý má jiné možnosti, na to je třeba brát ohled.
Mám pár klientů - hlavně dětí, kteří se ke mně vrací. No myslím, že to je právě tím, že se baví a hlavně se jim snažím neustále nabídnout "něco nového".
Obecně nerada vyhazuji kandidáty. Pořád mě hlodá červíček, že jsem je to mohla naučit lépe. Takže to beru i na sebe. Jsem v tomhle trochu perfekcionista, mám pocit, že když zvolím správnou metodu, tak to nějak naučím každého, bohužel ne vždy se zadaří. Někteří jsou opravdu pro práci instruktora nevhodní. Ale hlavně těm mladším jedincům, kteří neprojdou třeba ani kurzem D, naopak stačí rok pomáhat ve škole, něco okouknout a vrátí se znovu a je to fajn.
Hodně bajkuju, jinak pracuji jako výzkumný a vývojový pracovník - takže se hrabu v kamení.
Já si ty lyže vyvažuji průběžně. Pracovala jsem i 4 roky v "dospělácké" práci a snažila jsem se utíkat na hory, co to šlo. Mám ráda i léto na horách (asi bych nedokázala učit na jižní polokouli, léto by mi potom chybělo). Nakonec jsem našla řešení, kdy jsem 4 dny v týdnu na horách a 3 dny v týdnu bádám. To si ale každý musit nastavit sám. Není na to univerzální trik. Ten svůj tip na spokojenost máme každý v sobě, jen je někdy těžké ho objevit. Znám spoustu lidí, kteří jsou na horách celý život.
Tak pokud bychom brali to lyžování opravdu vážně, tak bych zvolila nějaký sport na rozvoj síly a rovnováhy. Já bajkuju. Je to můj les. Stejně jako na lyžích si můžu užít freeride s čistou hlavou a je to skvělý. Občas vlezu na slackline a někdy běhám po kopcích s batůžkem plným kamení. Taky ráda lozím, ale na to už nemám moc času, stejně tak jako třeba na surfování...
Jsem lempl. Takže se nijak speciálně nepřipravuji. Jen trochu posiluji core, aby mě nebolela v sezóně záda (to totiž na kole moc nenaposiluji a je potřeba to kompenzovat).
Sice souhlasím, ale je otázkou, jak moc a v jaké míře chceme ty možnosti testovat. :) Určitě se dá dělat progres i bez pádů... Protože, když se člověk nachází v zóně stresu, rozhodně to vede k tomu, že jezdí pod své možnosti...
uuuuu....nedokážu.... bude to vysoké číslo. Teď mám doma 7 párů a průběžně se zbavuji těch, které nepoužívám. Slalomky, obřačky, skialpy, freeridovky, telemarky.... starý obřačky, kameňačky slalomky.......když tady po sobě čtu ten výčet, asi bude načase se opět některých párů zbavit. :)
Za mě hodně. Na kurz jdou většinou (skoro) dospělí lidé, kteří chtějí dělat práci instruktora. Chtějí se něco dozvědět a mým úkolem je z nich vytáhnout to nejlepší a připravit je na realitu v lyžařské škole. Zatímco při výuce je mým cílem to, aby se klient pobavil, něco se u toho naučil a přišel zas.
189 cm Freeride x 155 slalomka :). Dřív jsem razila teorii, že čím delší a širší lyže, tím lepší, ale asi už jsem z toho vyrostla. Hůlky - mám různé délky. Ale na sjezdovku mám 120 cm.
Já myslím, že byly dřevěné. Měly ale hrany. Boty už jsem měla plastové.
K těm starým lyžím to mám asi tak:
Poradil mi shůry hlas:
"Na jasanky přišel čas!
Než je schvátí červotoč,
nazuj lyže, jeď a skoč!"
Takže si myslím, že se k tomu stejně jednou vrátím...
Někdy ano, je to nešvar, ale zároveň trénink analýzy.
Ano. Paní z Holandska. Neodkázala dopnout boty a nepřišlo jí to divné.
Helma je nutnost.
Ne. Měla jsem lyžáky 13 let, ale letos jsem si koupila nové - je mi v nich tepleji a upravené je zatím nemám.
Jasně, že lyžáky. Co to je za otázku?
Polsky, holandsky, německy, anglicky, česky....... školka. Přičemž holandsky umím akorát boven wachte a plase. :)
Záleží na počasí, když napadne, tak ráno vyházím sníh na schodech (cca 20 minut), pak utíkám na první lano do lesa, 9-16 učím, pak jdu na výlet na pásech, nebo na večerní lyžování. Večer posilovna, nebo bazén, nebo sauna. Prostě paráda.
Spodní asi.
Pracuji na svém volném ježdění. Pořád a průběžně. Inspiraci - všude možně - World freeride tour už jezdit nebudu, ale pořád mám na svém bucket listu pár kopců, které chci sjet. Lákal by mě třeba i Damavand, Írán je nádherná země a lyžování tam stojí za to, když jsme tam jezdili, tak jsem po něm pořád pokukovala! Jen ta politická situace už bohužel není asi tak příznivá jako před pár lety.
Mělo by to být oblečení z kvalitního materiálu - přece jen to máme na sobě celou zimu každý den. Nesmí promokat, ale zároveň musí dýchat, učí se v mínus 20, ale i na jaře při 10... je to těžké. Taky by to oblečení mělo být vidět, i když já osobně nosím raději nenápadné barvy. Trendy v oblékání? Tak v kožíšku a zlatý bognerce mě teda fakt nikdy nepotkáte. ;)
Mám nejraději dva filmy, ale jsou stejně surreal jako výše zmíněné. Ski academy a Šílenci na prknech. Ty 80tky a rané 90tky byly prostě cool.
Klasika, vazy, vyhazovací rameno atd. Myslím, že se jim dá zčásti vyhnout, nebo alespoň je minimalizovat. Ale to by se člověk právě musel věnovat těm kompenzačním cvičením.
