Lyžovat jsem začal na malém kopci v Lázních Kynžvart asi v šesti letech. Byl jsem zapálený a vždy nedočkavě vyhlížel, kdy přijde první sníh. Většinu času jsme šlapali s lyžemi na zádech. Později jsme s pomocí tatínků postavili malý háčkový vlek a ten jsme několik zim obsluhovali. Dva lyžařské kurzy na střední škole, pak jsem se po revoluci dostal na pedagogickou fakultu obor tělesná výchova zeměpis. Od té doby jsem lyžoval každou zimu víc a víc. Od roku 1997 jsem na fakultě fungoval jako odborný asistent pro úpoly a sporty v přírodě a tedy jezdil i na lyžařské kurzy s budoucími tělocvikáři. Souběžně jsem se začal velmi intenzivně věnovat sportovnímu lezení a horolezectví. Fakultu jsem opustil a vydal se tzv. na volnou nohu a získal mezinárodní vzdělání horského vůdce. Od roku 2004 jsem trávil na horách už vždy celou zimu. Nejdříve jako šéfinstruktor v lyžařské škole na Šumavě a zároveň s klienty v Alpách. Roku 2009 jsem nastoupil do Freeride Center Sölden a začal se věnovat převážně freeridu. To dělám dodnes.
Jezdím freeride od 9 do cca 15 až 16 h. Snažím se klientům najít ty nejlepší lajny a nedostat se do laviny. Mezitím nějaké kafe, oběd a občas po lyžování pivko.V současnosti mám na horách i rodinku, tak se většinou snažím utíkat brzy zpět za holkama a užít si ještě třeba sáňkování nebo stavbu sněhového bunkru.
Rád vzpomínám na partu důchodců vinařů z Wallisu 66 - 72 let. Jezdil jsem s nimi 3 dny freeride v Söldenu. Kromě toho, že byli, ikdyž pomalu, schopni sjet téměř všechno co jezdím s ambiciózními lyžaři, jsme každý den měli fantastický hodinový picknik na sněhu. Vždy jsme degustovali úžasné domácí sýry, šunky a víno a přitom moudře leč lámanou angličtinou probírali krásy života.
Posledních 9 sezón jezdím 90% dní ve volném terénu, což mě pořád baví. O to víc si užiji jízdu na tvrdé pistě na obřačkách nebo slalomkách. Na snowboardu jezdím a učím i v terénu. Kdysi jsem hodně jezdil na tvrdém prkně.
Myslím, že oboje. V terénu si to užívám a techniku tolik neřeším, na sjezdovce se hlídám víc.
Domnívám se, že důležitější než jestli máte rádi hory a baví vás lyžovat je, zda rádi pracujete s lidmi. Nejlépe pokud máte rádi obojí. Pak je to práce snů.
Zní to možná nezvykle, ale žádný stres ze zkoušek jsem neměl a naopak jsem si je velice užil. Snažím se vždy zkoušky brát jen jako potvrzení toho, že něco umím. Pokud cítím že to neumím, ani bych tu zkoušku snad udělat nechtěl.
Nezkazit jim očekávanou radost.
Pokud naše umělé klouby budou sloužit, proč ne.
Vrací se mi na freeride hodně klientů. Moje filozofie: buď sám sebou a pravdivý. Může být, že některým klientům tvůj způsob nebo nátura vyhovovat nebude, ale hraním nějaké role si ho stejně neudržíš.
Lektorování mě nutí posouvat se dál.
Lektorování je učení učitelů, takže je tam zásadní prvek navíc oproti běžné výuce - jak naučit někoho učit.
Stále pracuji na schopnosti jezdit rychle a plynule ve všech terénech.
Já osobně nemám rád vyteplené lyžařské bundy. Vyhovuje mi tenké funkční funkční oblečení s možností vrstvení. Co se týká střihů a barev, tak samozřejmě trendy vidím, ale zas moc je neřeším.
Ano. Můj osudový lyžařský film byl seriál " Setina sekundy" s Gustavem Thönim. Z nových filmů se mi hodně líbil "Streif".
Pár jich mám. Myslím, že pokud někdo lyžuje závodně nebo dostatečně dlouho a intenzivně, úrazu se asi nevyhne.
Mám tvarované vložky a v posledních botách mám vypěněnou botičku. Není to špatné.
Kolem 13 lidí ještě když jsem učil jako asistent na katedře tělocviku ZČU. Už si to moc nepamatuji, ale určitě pohoda.
Živím se lezením a voděním lidí po horách.
Všechny sporty, které rozvíjejí rovnováhu a koordinaci. Takže lezení, bike, wind-kite-surfing, bojové sporty, míčové hry.
Ano cvičím poměrně pravidelně, lezu, běhám, hraju beach, squash, jezdím na kole.
Občas spadnu, neplánuji to, ale většinou to stojí za to. K lyžování pády patří, takže asi ano.
Na freeride mívám lyže 188-192cm, sjezdovkové lyže okolo 177cm.
Dřevěné, modré, 80 cm s liškou a žlutým gumovým vázáním. V kožených botách jsem jezdil dost dlouho, tak bych se snad rozpomenul.
