Naše společnost používá soubory cookie ke správnému fungování vašeho oblíbeného webu, k přizpůsobení obsahu stránek vašim potřebám, ke statistickým a marketingovým účelům. Kliknutím na tlačítko přijímám nám udělíte souhlas s jejich sběrem a zpracováním a my vám poskytneme ten nejlepší zážitek.
Zde máte možnost přizpůsobit soubory cookie v souladu s vlastními preferencemi a později podrobněji nastavit nebo kdykoli vypnout v patičce webu.
Technické cookies jsou nezbytné pro správné fungování webu a všech funkcí, které nabízí.
Personalizaci provádíme na základě vámi prohlíženého zboží. Dále pak upravujeme zobrazovaný obsah podle toho, co vás zajímá.
Tyto cookies nám umožňují měření výkonu našeho webu a za pomoci získaných dat pak můžeme zlepšovat zážitek z nakupování našim zákazníkům.
Tyto cookies jsou využívány reklamními a sociálními sítěmi pro úpravu zobrazovaných reklam tak, aby pro vás byly zajímavé.
K instruktorování jsem se dostal vlastně náhodou. S rodinou jsme jezdili každý rok na hory do Dolního Dvora u Vrchlabí. Po tom, co táta změnil zaměstnání, jsme přišli o možnost jezdit na firemní chatu a lyžování se pro nás stalo luxusem. Nechtěl jsem se s tím smířit a řekl si, že se stanu instruktorem snowboardingu, budu si jezdit zadarmo na večerních lyžováních a ještě si něco málo vydělám, i když hlavní motivace bylo to jezdění. Nakonec jsem se stal instruktorem lyžování, protože poptávka po snowboardu byla výrazně menší a v mojí první lyžařské škole měli SNB instruktorů dostatek. Díky skvělé partě lidí a přátel na celý život, které jsem tam potkal, jsem u lyžování vydržel a postupem času jsem se tím začal živit.
Pamatuji si, jak jsem po kurzu B dostal začátkem sezony paní, které to zaplatili kamarádi, jelikož na ní neustále čekali, když spolu jezdili do Alp a paní jim nestačila. Hned při prvním seznámení jsem pochopil, že paní je to trapné jít do české lyžařské školy, kde se učí z 90% děti (moji domněnku mi hned při první jízdě na lanovce potvrdila). Když jsme vyjeli vlekem na kopec a domluvili se, že se podívám, jak paní jezdí, a uvidíme, co se s tím dá za 50 minut dělat, mi paní vzala čáru a ve sjezdáku ujížděla dolů. Než jsem stihl zareagovat, paní měla 50m náskok. Dojel jsem jí až u vleku. Dole jsem jí vysvětlil, jak jsem to myslel, společně jsme se zasmáli a atmosféra se rázem změnila. Po pár dalších minutách jsem si paní úplně získal na svoji stranu a odcházela úplně nadšená. Mojí odměnou bylo, že se ke mě vracela celou sezonu každou sobotu na 2h.
Mám rád všechno od tvrdé pisty přes jarní firn, prašan - zkrátka co je zrovna po ruce a dá se na lyžích sjet, v tom řád lyžuju. Jezdil jsem i na snowboardu, dokonce jsem se asi 3 roky snažil dělat "freestyle" snowboarding. Telemarky jsem zkoušel párkrát a baví mě, ale musím nejdřív postavit speciální místnost pro lyže, než si pořídím telemarky, už by se mi teď nevešly. :D
Soustředím se na ten pocit z jízdy, který mě na lyžování baví a toho dosáhnu jen s čistou hlavou. Ale při lyžování s klientem se dost často hlídám a přemýšlím si nad tím, co zrovna dělám a jestli vše funguje tak, jak si myslím, že má.
Je to nejlepší brigáda při škole, jakou můžeš získat. Pokud jsi introvert, může to pro tebe být i super výzva jak se rozvíjet osobnostně. Pokud si to zamiluješ jako já, dá se díky tomu procestovat kus světa a poznat super lidi.
Na kurz A jsem se nijak extra nepřipravoval, věřil jsem, že mám dostatečně naježděno, jelikož mezi kurzy B a A jsem měl skoro 6 let pauzu. Na Ačku to byly první zkoušky, ze kterých jsem neměl strach, hlavu jsem si nastavil tak, že stejně pojedu si něco zopáknout, páč na první pokus to dá opravdu jen málo lidí, a světě div se, ono to vyšlo.
Odhadnout klienta. Kolikrát si klient myslí, že za 10 minut bude jezdit jak Alberto Tomba, ale je potřeba mu vysvětlil, že všechno má svůj čas a nastavit si reálný cíl, které jsme schopni dosáhnout tak, aby spokojený byl klient i já instruktor.
Pár jich mám, zejména těch, co se vrací ke mě do akademie na kempy. Ta rada bude znít asi jako klišé, ale buď sám sebou a na nic si nehraj.
Na lektorování mě baví, že můžu předávat svoje zkušenosti a nadchnout pro tu práci nové lidi. To, že někdo neudělá zkoušku na první dobrou, k tomu zkrátka někdy patří. Stres, nervozita, to jsou prevíti a ne každý se přes ně umí přenést u zkoušek.
Ten rozdíl ve výuce je velký. U instruktora si musíš být jistý, že to chápe tak, aby to dokázal vysvětlit. Klientovi nemusíš vysvětlovat tak důkladně oč jde a jak je vše propojené, tyhle znalosti musíš mít ty, abys mu dokázal poradit. Klientovi stačí, když mu to bude fungovat, proč se tak děje už ho nemusí (ale může) zajímat.
Jelikož jsem typ, co miluje přírodu, tak se snažím trávit všechen volný čas v přírodě a zejména na horách. Vylézt si nějakou pěknou horu v Alpách, užít si kolo s přáteli a pomalu škrtat dny, kdy se konečně vrátím na lyže, tak nějak vypadá moje léto.
Určitě dá, ale člověk se musí dost obětovat. Není to jistá práce a určitě to není pro někoho, kdo má rád jistotu. Přeci jen přírodě neporučíme.
Největší skupinu jsem měl 28 lidí. Bohužel byl dopravní kolaps, klienti dorazili, ale instruktoři ne. Bylo to divoké, ale při správné organizaci se dá zvládnout všechno. Ta hodina, kdy jsem na ně byl sám, utekla jako voda.
Horolezení, kolo, běh, skialpy.
Snažím se rozvíjet mobilitu cvičením. Dokud jsem bydlel v Praze, chodil jsem 3x týdně na kruhové tréninky, teď už si cvičím sám, případně chodím běhat.
Dalo by se říct, že ano. Je to takové zažité klišé, ale když se člověk zamyslí, tak si uvědomí, že pokud nebudem posouvat naše limity, tak se nikdy nezlepšíme.
To asi úplně nespočítám, ale bylo jich vyšší desítky, jelikož se účastním testů atd. Pokud mi nějaké lyže doslouží, tak si je uložím, jednou bych z toho chtěl udělat nějakou dekoraci.
Nejdelší lyže mám 183cm freeride lyži. Nejkratší 170cm. Oblíbená délka je kolem 175cm. Hůlky používám 113cm (koupím 115cm a zkrátím).
Moje první lyže byly pěnové Blizzard. Věřím tomu, že bych to zvládl. Po pár obloucích, kdy bych se vyválel, bych na to přišel, ostatně sám jsem si staré lyže koupil a jezdím na nich rád, je to super trénink.
Určitě, to je základ každého instruktora. Trénink ryhlého oka k analýze.
To se mi ještě nestalo. Zažil jsem helmu opačně, ale lyžáky ještě ne.
Helma je základ výbavy. Bez ní by neměl už lyžař na sjezdovku vyrazit.
12 let jsem používal stejné lyžáky, vždy jednou za 3 roky koupil nové. Upravovat nemusím, pokud nebudu používat vložky. Už mám naučeno jakou šířku a délku skeletu koupit.
Ráno vstanu, dám si lehkou snídani a pokud mi čas dovolí, promasíruju si na válci svaly dolních končetin. Po tom, co dorazím do zázemí školy, se v klidu přezuju, dám si kávu a vyrážím na kopec buď sám nebo s klientem.
Vždycky spodní, jediný správný postup. :)
Zvětšení mobility pravé kyčle. Inspirace je všude kolem, Jirka Novotný, Tomáš Mical a Tom Gellie například jsou perfektní inspirace.
Barva je mi jedno, ale kvalita by měla odpovídat urovni školy. Důležité je aby instruktor dbal na to, že bude čistý a upravený. Mám rád, pokud škola přemýšlí a dává instruktorům laminátovou bundu navrch a pod ni zateplovací. Je to perfektní kombo, kdy instruktor dokáže vrstvit jak potřebuje.
Asi jako každý mám rád Osudné svahy v Aspenu. Určitá část pravdy, jak to v tom byznysu chodí, tam je.
Zatím ne a doufám, že se jim vyhnout dá. :D