Kariéru instruktora snowboardingu jsem začal v 18 letech v lyžařské škole JPK na Klínovci, kde jsem strávil celkem 6 zimních sezón. Mezitím jsem studoval Sportovní management na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze a pracoval na vylepšování svých licencí u APULu. Dveře do světa se mi otevřely v posledním ročníku magisterského studia, když jsem se na léto podíval na jižní polokouli do Jihoafrické republiky jako instruktor lyžování a snowboardingu a na zimu jsem získal stejnou pozici ve Švýcarsku.
Po promoci na univerzitě jsem žil tři roky ve Švýcarku, rok v Rakousku a rok ve Španělsku a ve všech těchto zemích jsem vždy přes zimu pracoval jako instruktor. Cesta od výuky v lyžařské škole k trénování se mi otevřela, když jsem trávil svou první zimu v Austrálii a to i díky snowboardcrossové licenci APUL a navázání APULového snowboardového vzdělání na naši reprezentaci. Kromě Austrálie jsem poté trénoval ještě snowboardový tým v USA a to konkrétně v Kalifornii.
Momentálně se celoročně naplno věnuji trénování české juniorské snowboardcrossové reprezentace a k tomu dálkově studuji ve Švédsku na Mid Sweden University svůj již druhý magisterský program zaměřený na sport a to Sport Science - Performance Optimization with a Focus on Elite Sport.
Jakkoliv. Když mám den volna a můžu si jít zajezdit s partou kámošů, tak je mi celkem jedno jestli je to prašan, sjezdovka nebo park. Mám rád všechno a to včetně apreski, který se občas protáhnou.
Z vlastní zkušenosti vím, že nejhorší jsou přesně ty chvíle, kdy takhle nad něčím jenom uvažuješ, ale ve chvíli kdy začneš, tak to jde samo. Doporučil bych mu, ať přijede na kurz a zkusí si to.
Samozřejmě je důležité přistupovat ke každé lekci individuálně, správně analyzovat, porozumět potřebám klienta a zvolit co nejefektivnější metodu výuky, ale to úplně nejdůležitější je, aby to toho klienta bavilo.
Dost odlišné od toho co známe z Evropy. Pracovní i životní podmínky jsou tam mnohdy dost komplikované. Spousta věcí, které jsou pro nás samozřejmostí, tam prostě neexistuje. Inspirovalo mě ale nadšení, se kterým tam pár lidí drží středisko při životě, a rád jsem se mezi ně na pár měsíců zařadil.
Práce na horách určitě. A práce instruktora asi taky, hodně záleží na zdraví a na tom, jak na sobě kdo pracuje. Ale v horách je spousta zajímavých prací, ke kterým se právě díky pozici instruktora můžete dopracovat.
Mimo zimní sezónu dělám spoustu sportů, protože mě to prostě baví a fyzická aktivita a pobyt v přírodě je něco co potřebuju k životu, takže ta fyzička se udržuje sama. V poslední době mě nejvíc baví trojlístek lezení, kajak a slackline.
Rád bych pokračoval v práci u týmu, kde máme talentované a nadšené jezdce a kde vychováváme budoucí olympioniky. Práce u reprezentace je úplně jiný level. Je to velmi komplexní a obrovsky mě to baví. Bylo by super kdybychom udělali nějaké dobré výsledky. O jiné pozici momentálně vůbec neuvažuju.
Když pominu to, že v Americe jsme se věnovali převážne freestylu a v Austrálii snowboardcrossu, tak je pro mě největší rozdíl v přístupu k tréninku. V Austrálii je všechno přesně vymyšlený a naplánovaný. Je tam spousta tabulek a statistik, který i já jako trenér musím vyplňovat. Američani jsou takový kovbojové, chtějí si to hlavně užít a děti mají v tréninku víc volnosti. Zajímavý je, že obě tyhle metody fungujou a jezdci v obou klubech se rok od roku zlepšujou. Mě to popravdě bavilo střídat.
